Kdysi si zákazníci vystačili s tím, že odebírali elektřinu od jednoho dodavatele a platili pravidelné zálohy. Už řadu let si však mohou vybírat z nepřeberného množství tarifů od různých obchodníků. Jenže tohle jednoduché schéma už přestává stačit. Přibývá domácností a firem, které si vyrábí vlastní elektřinu, a navíc ji chtějí sdílet – s chalupou, sousedem nebo třeba obecním úřadem. I tohle však možná bude jen přechodná fáze, myslí si Petr Kusý, šéf Elektroenergetického datového centra. Muž, který má pod palcem digitální revoluci české energetiky.
Přechod od velkých zdrojů k decentrální výrobě elektřiny nejspíš otevře zákazníkům v budoucnu mnohem širší paletu možností, co s energií dělat. Ani sdílení elektřiny není jen o tom, že někde vyrobíte a jinde spotřebujete. Znamená to úplně nový způsob přemýšlení o energii – o tom, kdy a kde ji používáte, jak se měří a kam proudí. Zákazník se z pasivního příjemce stává aktivním hráčem. Nestačí jen vyrobit elektřinu – je potřeba ji ve správný čas i využít.
Chápe veřejnost, co se za sdílením, případně komunitní energetikou skrývá?
Lidé určitě mají o konceptu komunitní energetiky určitou představu, někdy se však setkáváme s nepochopením některých principů. Jedním z nejčastějších dotazů na naší informační lince je, zda si při sdílení lidé mohou uložit vyrobenou elektřinu na později. To ale nejde, vyrobenou – a sdílenou – elektřinu je třeba někde jinde spotřebovat v dané čtvrthodině. Dalším častým nepochopením je rozdíl mezi výrobou a přebytkem – výroba zahrnuje veškerou vyrobenou elektřinu, zatímco přebytek je jen ta část, která zůstane po vlastní spotřebě a lze ji sdílet. Někteří zákazníci se také mylně domnívají, že jim zajistíme párování výrobny s odběrným místem pro optimální fungování. To si však musí zajistit sami, stejně jako energetická společenství. Každopádně lidé nyní řeší jiné otázky než na začátku. Původně se ptali, co je sdílení a jak se registrovat. Teď, po několika měsících, kdy je většina uživatelů zaregistrovaná, se dotazy posouvají k provozním záležitostem.
Ke konci února jste evidovali přes 19 tisíc zájemců o sdílení, z toho zhruba pět tisíc odběrných míst s výrobou elektřiny. Překvapil vás ten vývoj, nebo jste takovou rychlost očekávali?
Růst je pozvolný, dokázali bychom si představit, že by mohl být i rychlejší. Ale zájem vidíme a s příchodem jara čísla naznačují další postupný nárůst. Je možné, že náběh zpomalila zima, během níž přirozeně fotovoltaiky nemají přebytky ke sdílení. Čekáme, že budou přibývat energetická společenství, která mohou sdružovat až tisíc odběrných míst. Jejich založení je administrativně složitější, potřebují i registraci od Energetického regulačního úřadu.
Čekáte, že si ke sdílení elektřiny najdou cestu všichni malí výrobci, kteří mají u svých zdrojů přebytky?
Mám pocit, že někteří zákazníci si systém zatím spíše testují, zkoumají, jak funguje a jaká je jeho ekonomika. To si ale musí spočítat sami výrobci, zjistit, jestli jim to z ekonomického pohledu dává smysl. Naším úkolem není hodnotit výhodnost, ale zajistit, aby sdílení elektřiny fungovalo. Očekávám, že zapojených bude přibývat, ale jde o novinku, která vyžaduje aktivní přístup. Výrobci musí počítat s povinnostmi – instalací měření, správou systému, používáním aplikace a řešením všeho přes náš portál. Už to není pasivní proces.
S jakým číslem tedy počítáte?
V současné fázi počítáme se zatížením systému do pěti procent odběrných míst. To je přibližně 300 tisíc uživatelů z celkových 6,3 milionu. Ale zdůrazňuji, že Elektroenergetické datové centrum zatím funguje opravdu jen v první fázi. Postupně budeme spouštět další služby, jak to po nás vyžaduje schválený a již platný zákon lex OZE III. Naše datové centrum se nerovná sdílení. V reálu naopak představuje jen malou část, z celkového pohledu je to okrajová záležitost. Hodí se však k tomu, že si vyzkoušíme nové prvky v nadcházející éře energetiky.
Jaké další služby budete poskytovat a kdy je spustíte?
Budeme hrát mnohem větší úlohu při řízení celé elektrizační soustavy. Sdílení v nynější, základní verzi bude v provozu do doby, než spustíme cílové řešení s pokročilejšími funkcemi. Což by mělo nastat na konci roku 2027. Nebudeme datový hub jen pro výrobce a spotřebitele, ale také pro distributory a další hráče v energetice. V mezidobí, během příštího roku, nicméně budeme přidávat funkce, které souvisí s provozem sítě. Například síťový semafor.
Co to je?
Je to nástroj, který slouží k monitorování a řízení zatížení elektrické sítě. Pomáhá provozovatelům distribučních soustav identifikovat, kdy a kde hrozí přetížení sítě, a umožňuje včasné zásahy k jeho zmírnění. Funguje jako dopravní semafor – zelená znamená volný prostor v síti pro připojení zdrojů a poskytování flexibility, červená signalizuje omezení. Pokud je síť plná, nelze přidávat další výkon a je třeba omezit odběr nebo výrobu. Elektroenergetické datové centrum bude na základě údajů od distributorů informovat o aktuálním stavu: pomůže udržovat stabilitu sítě tím, že signalizuje, kdy je vhodné elektřinu dodávat, spotřebovávat nebo omezit její tok. Bude to informace o tom, kde je možné sdílet energii, akumulovat nebo poskytovat flexibilitu. Semafor tak slouží všem účastníkům trhu k optimalizaci využití sítě.
Co udělá sdílení s cenami elektřiny na velkoobchodním trhu, může přispět ke zlevnění pro všechny?
Aby sdílení elektřiny mělo zásadní dopad na trh, muselo by ho využívat o dva řády více uživatelů. Pokud by se do sdílení zapojily miliony odběrných míst, významně by se snížila role obchodníků s elektřinou. Masové rozšíření však není moc pravděpodobné, ani není cílem, bereme to spíše jako doplněk. Komunitní energetika má smysl hlavně pro skupiny uživatelů, kteří si mezi sebou sdílením snižují náklady. Sdílení se dnes spojuje hlavně s fotovoltaikou, ale může zahrnovat i jiné zdroje, které nejsou „závislé“ na denním světle. Jen pro většinu z nich nemusí – na rozdíl od fotovoltaiky – dávat smysl zapojit se do sdílení.
Proč?
Dokážou se efektivněji uplatit přímo na trhu. Může jít třeba o plynové zdroje využívající biometan, bioplyn nebo zemní plyn. Díky schopnosti rychle reagovat na požadovaný výkon jsou atraktivní pro síťové služby, což je zajímavé například pro provozovatele přenosové soustavy ČEPS. A pro výrobce bude mnohem výhodnější dodávat na trh než se zapojovat do sdílení.
Dává tedy vůbec sdílení z ekonomického pohledu smysl?
Sdílení elektřiny má smysl zejména v oblastech, jako jsou památkové zóny, kde není možné instalovat fotovoltaiku, nebo v obcích, které chtějí využít lokální zdroje pro snížení nákladů na elektřinu. Klíčová myšlenka je, že jde o komunitní energetiku, která využívá místní výrobu k pokrytí lokální spotřeby. To šetří náklady. Příkladem jsou obce nebo veřejné budovy, které mezi sebou sdílejí vyrobenou elektřinu. Zajímavé to je také pro sdružení vlastníků jednotek, které využívají výrobu z vlastních střech a rozdělují ji mezi byty, čímž šetří na distribuci. Jsou i případy, kdy lidé sdílejí elektřinu z chalupy do svého bytu, ale v tomto případě se placení poplatků za distribuci nevyhnou.
Mělo by smysl, aby stát ke sdílení motivoval a tyto poplatky – nebo jejich část – „odpustil“?
Pokud se někomu odpustí náklady, musí je zaplatit někdo jiný. To by bylo z regulatorního pohledu špatně a nespravedlivé. Kdo vyvolá náklady, měl by je také zaplatit. Sdílení elektřiny sám pro sebe nezbavuje uživatele nákladů. Naopak, může je zvýšit, protože chování takového zákazníka je méně předvídatelné. Například může mít výrazně odlišnou spotřebu od běžného zákazníka, což pro distributora i obchodníka znamená vyšší riziko. Dodavatelé pracují s takzvanými typovými diagramy dodávek, které modelují typické chování zákazníků, jejich spotřebu v průběhu dne i roku. Když někdo sdílí, jeho chování, výroba a spotřeba mohou být nevyzpytatelné a těžko předvídatelné, což v soustavě zvyšuje náklady.
Zmínil jste hlavní modely sdílení elektřiny. Prosadí se výhledově ještě nějaké další?
Kdyby měly vzniknout v nějaké blízké době, už bychom to nejspíš tušili. Zákazníkům se ale velmi pravděpodobně otevře mnohem širší paleta možností v budoucnu. Zajímavé může být například poskytování flexibility, tedy připravenost upravit svou spotřebu nebo výrobu energie v reakci na potřeby sítě. Zákazníci si budou moci vybrat, zda chtějí sdílet energii, poskytovat flexibilitu, nebo se zapojit do jiných služeb. Tudíž je například možné, že sdílení bude jen přechodnou fází a v průběhu let se trh vykrystalizuje. Některé obce u něj zůstanou, ale jiní zákazníci přejdou k jiným řešením, která pro ně budou v tu dobu ekonomicky výhodnější.
Co by to vedle poskytování flexibility mohlo být?
Těžko se to odhaduje, energetika se rychle proměňuje. Donedávna si mohli vybírat mezi obchodníky hlavně podle ceny, to byl stěžejní parametr. Postupně se však nabídka energetických služeb rozšíří. Odběratelé už nebudou odkázáni jen na tradiční obchodníky, ale budou moci vybírat z různých produktů, včetně těch, které nabízejí flexibilitu nebo jiné služby. Objeví se různí poskytovatelé, včetně nezávislých agregátorů.
Elektroenergetické datové centrum vzniklo kvůli přesunu od velkých energetických zdrojů k menším decentralizovaným výrobcům energie. Proč to bylo potřeba?
Aby energetika zůstala i s větším počtem zdrojů řiditelná, je potřeba sbírat mnohem větší množství dat. Musíme ve větším detailu než dřív vědět, co se v síti děje. Je důležité je správně vyhodnocovat v krátkém čase, aby obchodníci a další aktéři mohli efektivně fungovat. To vyžaduje pokročilou technologii pro analýzu a automatizaci těchto procesů. Pokud zákazník nic nepocítí, znamená to, že systém funguje správně. V budoucnu bude řízení dat stále více automatizováno. Systémy, které budou vyhodnocovat data pro řízení sítě, umožní dispečerům pouze dohledovou a koordinační roli. Automatizované hodnocení dat pro správu sítě poroste, ačkoli to nebude plně řízeno umělou inteligencí, ale její role se výrazně zvýší. Rozhodně nečekám, že by datové centrum zůstalo „statické“. Jak bude narůstat objem dat a služeb, systém se bude rozšiřovat a adaptovat.
S tím souvisí i výměna elektroměrů u zákazníků. Jak je daleko?
Elektroměry, které umožňují průběžné měření, už dnes dostávají zákazníci, kteří chtějí energii sdílet. Zákazník v takovém případě potřebuje zajistit spárování výroby a odběru ve čtvrthodinových intervalech. Do roku 2030 se podle národního plánu pro chytré sítě plánuje instalace přibližně 2,1 milionu chytrých elektroměrů. Momentálně je jich v provozu zhruba 450 tisíc. Tempo závisí především na distributorech, kteří potřebují nainstalovat odečtové centrály pro sběr a vyhodnocení dat. Výměna elektroměrů není pouze o fyzické instalaci nových zařízení, ale i o vybudování IT infrastruktury pro přenos dat v reálném čase.
Váš systém nyní běží v základním režimu. Už víte, kdy vybudujete ten nový, rozšířený?
Výběrové řízení jsme spustili loni v červnu, přičemž celý proces probíhá v souladu se zákonem o veřejných zakázkách. Momentálně jsme ve fázi posuzování nabídek a ještě nemůžeme zveřejnit konkrétní detaily.
Zdroj: ekonom.cz, 9. 4. 2025, Martin Petříček